Kdo je to zubní technik a kde se s ním můžeme setkat?

Zubní technik je ten, kdo vám vyrobí zubní protézu, například takovou tu snímatelnou pro vaši babičku, nebo pro mladší lidi fixní můstek, či korunku. Se zubním technikem se jen tak nesetkáte. Ve většině času sedí v laboratoři a vy se s ním můžete dostat do kontaktu, až díky vašemu zubaři.

Kdy ti došlo, že se chceš stát zubním technikem?

Řekla bych, že ve druhém ročníku na střední škole. Já už jsem tento obor v té době studovala, ale až v tom druháku jsem se do tohohle oboru zamilovala, a už bych opravdu nechtěla nic jiného! K tomuto povolání mě přivedla moje máma, protože vycházela z povolání mojí tety, která je zdravotní sestra u zubaře, a usoudila, že by to nemuselo být špatné zaměření.

Proč zrovna zubní technik?

Když se na to podívám zpětně, tak mě to zdravotnictví vždycky táhlo. Hrozně moc mě jako malou bavilo obmotávat panenky obinadlem, lámat jim nožičky a zase je dávat zpět dohromady. Nebo jsem měla takovou tu otevírací hlavu Playdough se zuby s modelíny, kde jsem možná měla takový ten prvotní kontakt se zubním oborem.

Jakou školu jsi vystudovala? Máš už nějaký titul?

Já jsem vystudovala zubního technika v Praze na Alšově nábřeží, kde je Střední zdravotnická škola a Vyšší odborná škola. Tam jsem vystudovala čtyři roky na SŠ. Poté jsem se přihlásila na tu samou školu, akorát na VOŠ. Abych pravdu řekla, v mém oboru to byla trochu chyba. Sedm let na stejné škole, kde jsou stejní učitelé, stejné vyučovací techniky… No, moc mě to dál neposunulo. Každopádně jsem vystudovala Diplomovaného technika, takže mám za jménem titul DiS.

Chtěla ses někdy věnovat i jinému oboru?

Abych pravdu řekla, tak ne. Možná v prvním ročníku na střední jsem zvažovala jít na jinou školu kvůli kolektivu. Každopádně jsem stejně hledala ve zdravotnictví, protože jsem se stejně tomu zubnímu technikovi nechtěla vyhnout. Ještě mám v plánu udělat si kurz dentální hygieny, abych mohla vypomáhat v ordinaci. Jinak jsem žádné zaječí úmysly neměla.

Co je na tomto povolání nejnáročnější?

Zubního technika obecně nemůže dělat někdo, kdo není šikovný na ruce. Také je zde velmi důležité estetické vnímání! Přece nemůžete z hranatého zubu udělat kulatý. Každopádně, jak to bývá skoro všude, tak je to komunikace s pacienty a stres, který je na tebe vyvíjený. Pacient přijde o zuby a pro něj by bylo úplně nejlepší, aby měl do deseti minut úplně novou korunku.

Co tě motivuje k práci?

Vždycky mě motivovalo dělat lidi hezčí. Já opravdu nemám ráda lidi, kteří nemají zuby, ale mají  prostředky a hlavně finance, aby s tím mohli něco udělat. Bez peněz, s penězi, vždycky se dá nějak předejít té ztrátě.

Čeho chceš v životě dosáhnout?

Mým největším cílem by bylo pořídit si svou vlastní laboratoř. To by mě opravdu bavilo. Ale buďme realisté, ve zdravotnictví je to opravdu složité. Zařídit potřebné věci, jako je hygiena apod. pak to postupně všechno zkolaudovat je těžké a nákladné. Kdyby to nevyšlo, tak bych se ráda podívala do ciziny a zkusila štěstí tam. Třeba bych venku byla úspěšnější.

Jak je na tom Česká republika? Myslíš, že jsem v tomto oboru ,,mistři“?

Určitě bych neřekla, že jsem na tom špatně s kvalitou. To rozhodně ne! Tady je spíš problém v tom, že lidé do těch zubů nechtějí tolik investovat, takže ti zubaři a zubní technici se musí tomuto přizpůsobit. V České republice máme určitě mnoho zubních techniků, kteří jsou už na světové úrovni.

Věříš na osud? Jaká je tvá životní filozofie?

Já nevím, jestli věřím na osud. Věřím na náhody! Ale na osud úplně ne. Všechno má svůj důvod, to určitě, ale každý to svými činy může ve vteřině změnit. Dělám co mě baví a nepřestávám s tím a, když mě to nebaví, tak se na to ve vteřině vykašlu a nazdar.

Chceš něco sdělit čtenářům a posluchačům?

Dělejte to, co vás dělá šťastnými a neřešte ostatní lidi. Prostě, když něco chcete dělat, dělejte to! Maximálně se spálíte, no a co?

Instagram BeeCast: @beecast_

Co je to transsexualita?

Transsexuál je člověk, který se narodil do těla jiného pohlaví. V mém případě je to tak, že jsem se narodil jako žena, ale cítím se jako muž.

Kdy ti došlo, že jsi transsexuál?

Já jsem měl takové sporné myšlenky od dětství. Cítil jsem se jinak, než ostatní. Všichni byli sami se sebou spokojení, ale já jsem byl takový ten outsider, který se nějakým způsobem cítil jinak. Dlouhou dobu jsem si myslel, že patřím do nějakého nápravného zařízení, že se mnou není něco v pořádku.  Opravdu jsem se bál, že mě zavřou někam na psychiatrii. Jednoho dne, to mi bylo 15 let, jsem přišel k transsexualitě skrz seriál. Ten seriál se jmenuje ,,The Fosters“ a v něm byla postava transsexuála, který měl po všech operací a najednou se to stalo. To bych mohl být já! Rázem mi všechno začalo zapadat. Od té doby jsem věděl, co jsem zač.

Co všechno musí člověk podstoupit při změně pohlaví?

Toho je celkem řada. Na začátku je důležitý si říct, zda si je člověk opravdu jistý s tou změnou apod. Je důležité sám sebe přijmout takový, jaký je! Další krok je takový, že se člověk musí objednat k sexuologovi, tam k němu asi tři měsíce docházíte a povídáte si. On vás pošle na dvě různá vyšetření, to jsou interna, psycholog a endokrinologie. Potom dostanete recept, který je na bázi těch výsledků. Po třech měsících dostanete hormony. To je buď estrogen, nebo testosteron. Rozlišuje se to podle toho, na jaké pohlaví se měníte. Potom vás čeká zkušební rok, kdy musíte mluvit, a i se chovat v té roli toho pohlaví, na který se cítíte. Což je důležitá podmínka, abyste mohli jít ke komisi, která vám buď povolí, anebo nepovolí operace. Nejdříve jdete na operaci, kterou si sám sjednáte, ve většině případech je první mastektomie, tak slouží k odstranění prsní žlázy . Anebo jdete na hysterektomii, která je možná až od 18let, což je vyndání dělohy a vaječníků, a také po ní máte oficiálně změněné pohlaví. Potom, co podstoupíte tyto operace, tak můžete jít na faloplastiku.

Jak je to s financováním tvé proměny? Proplácí ti to pojišťovna?

Transsexualitu v podstatě platí pojišťovna, až na testosteron, který si platím sám, ale není to nic zas tak drahého. Sám osobě si kupuji krabičky na půl roku a vyjde mě to na tisíc korun. Nicméně, až půjdu na hysterektomii, zaplatím si nadstandard. Je to kvůli tomu, abych na gynekologii nerozrušoval ženy. Normálně si ten nadstandard platit nemusíte. Dále se musí platit faloplastika.

Potýkáš se s lidmi, kteří nesouhlasí s tvoji změnou pohlaví?

Musím říct, že mám až neobvykle kladný přístup ohledně transsexuality z mého okolí. Rodina to vzala skvěle, z kamarádů se nikdo nenašel, kdo by s tím měl problém, ani jak v bývalé škole, tak na mé dosavadní. Na začátku toho všeho, mělo pár lidí problém mi říkat ,,novým“ jménem, ale jak šel čas, tak si všichni zvykli. Nicméně, před tak rokem jsem měl kanál na YouTube, a tam se našlo pár lidí, kteří mi psali docela hnusné komentáře.

Bylo těžké udělat tak zvaný ,,coming out“?

Tak ten coming out zas tak těžký nebyl, kdysi jsem to napsal na Instagram. Samozřejmě, že bylo docela stresující čekat na reakce ostatních, ale nakonec jsem dostal samé pozitivní reakce. Mnohem těžší bylo se s tím smířit. Zkusit si to srovnat v hlavě, všechny pocity apod. Jak už jsem zmínil, opravdu jsem si myslel, že je se mnou něco v nepořádku. Z tohohle důvodu jsem to opravdu oddaloval. Ovšem, první člověk, kdo věděl, že jsem trans, byla kamarádka. Až časem jsem to řekl ostatním přátelům a rodině.

Co tvá rodina a přátelé říkají na tvůj styl života? Souhlasí s ním? Nemají sami problémy se s tím nějak smířit?

Tak samozřejmě to bylo nejtěžší pro rodinu. Neodkážu si představit, jak to muselo být těžký pro mojí mamku. Vůbec jsem jí ani nedával za zlý, že si dlouho zvykala a dodnes asi zvyká. Podle mě s tím neměla žádný problém, že chci tuhle velkolepou změnu, jen se s tím musela smířit. Já si pamatuji, jak jsem jí napsal opravdu dlouhý dopis a šel jsem se ven projít. Měl jsem opravdu velký strach. A pak mi najednou přišla zpráva, na kterou nikdy nezapomenu: ,,Zlato nic se nezmění, jak tě to mohlo napadnout? Budu tě mít stejně ráda. A jestli se touláš jenom kvůli tomu, tak se vrať.“ Vím, měl jsem štěstí, že moje máma to vzala opravdu v pohodě, za to jsem jí nesmírně vděčný.

Jaké jsou tvé koníčky?

Jak jsem už zmiňoval, tak seriály. To je opravdu moje vášeň. Díky tomu i uvažuji nad tím, že bych se moc rád stal hercem. Prostě a jednoduše, celá kinematografie je velikou součástí mého srdce.

Co chceš v životě dosáhnout?

Rád bych se dostal k tomu herectví, ať už třeba za 10 let, nebo někdy později. Nicméně, chci hlavně dosáhnou toho, abych mohl mít rodinu. Hrát si s dětmi, když přijdu z práce domů. To je pro mě asi ten největší sen.

Myslíš, že tvá orientace bude způsobovat v budoucnu např. ohledně tvého zaměstnání nepokoje?

Znám mnoho lidí, o kterých by málo kdo řekl, že jsou to transsexuálové. Já si myslím, že když vyloženě nebudu o sobě hlásit, že jsem trans, tak by žádné nepokoje být nemusely. Samo sebou, rád o tom mluvím, rád sdílím tyhle informace, protože chci, aby se o tom nějak mluvilo. Chci aby to bylo normální téma, aby nás lidi neodsuzovali. Zase na druhou stranu, nechci nikomu cpát, co jsem zač. Spíš mi nedělá problém o tomhle tématu mluvit, když se mě na to někdo zeptá. Je možné, že to v práci nebudou muset vědět. Já to nikomu cpát nebudu.

Jaký máš názor na LGBTQ komunitu?

Já v podstatě gaye, lesby atd. neřeším, ať si každý dělá co chce. Já je vidím jako normální lidi, s tím, že chtějí být se sebou spokojení, anebo milovaní. Nemůžeme se koukat na to, jakou kdo z nás má orientaci.  Musíme se koukat na co, jací jsme uvnitř. Určitě, každý z nás poznal nepříjemného homosexuála nebo heterosexuála, ale to je jeden ze sta. Všichni jsme jiní a nemůžeme všechny házet do jednoho pytle.

Myslíš, že Česká republika se snaží těmto lidem dávat prostor a šanci na normální život? Nebo tuto komunitu odsuzuje?

Taky záleží, zda se myslí obyčejní lidi, anebo politici. Co se týče té politiky, tak proti heterosexuálům mají nějaké výhrady. Například v adopci apod. Myslím si, že nám transsexuálům, se stát snaží vyjít vstříc. Všude jsou sem tam nějaké výjimky, ale to jsou všude. No a co se týče obyčejných lidí, tak to je trochu složitý. Někdo s touto komunitou souhlasí a někdo ne, ale čím déle se LGBTQ řeší, tím víc je to normálnější pro nás všechny.

Co je na procesech změn pohlaví nejnáročnější?

Samozřejmě, jeden z těch procesů jsou operace. Je to řezná rána do těla. Člověku trvá týdny, než se dá dohromady. Jinak je to individuální, každý má ten práh bolesti jinde, i tu zkušenost. Podle mě je ale nejtěžší ten čas, všechno to hrozně dlouho trvá, než jste tím, kým tak toužíte být.

Věříš na osud? Jaká je tvá filozofie?

Nevím, zda věřím přímo na osud, ale myslím si, že co se děje teď, tak by to mělo být. Jestliže jsem transsexuál, tak prostě jsem transsexuál. Já sem na to opravdu hrdý. Už kvůli tomu jsem si prošel, čím jsem si prošel. Díky tomu jsem silnější. A co na mě čeká v budoucnu? No co bude, tak tak bude dáno. Pokud například nedodělám školu, tak to hold má tak být.

Chtěl bys něco vzkázat čtenářům?

Pokud si tu nějaký transsexuál čte tento článek, tak se nebojte udělat ten coming out. V dnešní době jsou lidé mnohem otevřenější. Nebojte se být tím, kým jste. Sice to bude trvat dlouho, projít si všemi těmi procedurami apod., ale nakonec sklidíte své ovoce. Neodsuzujte lidi podle toho, jakou mají orientaci, či zda jsou trans.

Pokud máte nějaké další otázky ohledně transsexuality, můžete kontaktovat Adama na Instagramu: @adam_sprunk

Instagram Bee Cast: @beecast_

Kdy ti došlo, že se chceš stát fotografem?

Když jsem jezdil s rodinou na Moravu, tak teta měla foťák. Mně se to v té době hrozné líbilo, kam šla, tam fotila. Já jsem si ten fotoaparát začal od ní půjčovat a postupem času jsem požádal mamku, aby mi taky pořídila můj vlastní. Potom jsem zjistil, že mě to opravdu baví, že se o to chci víc zajímat.

Co tě na fotografování nejvíc baví?

Všechno! Rozhodně celý proces toho, jak samotná fotka vzniká. Například místo focení je opravdu zážitek. Můžete se projet i v kufru auta někde na silnici a fotografovat stroj co je za námi. To je sám o sobě pro mě velký zážitek. Celkově mě baví i editovat fotky apod. Fotografování mám prostě rád.

Chtěl jsi někdy studovat i jiný obor?

Studoval jsem víceleté gymnázium, ale po pár letech mi došlo, že ta škola opravdu není pro mě. Doma jsem začal konzultovat, zda bych nemohl přejít na nějakou střední školu s odbornějším zaměřením. Jelikož mě už v té době hodně bavilo fotit, tak volba zaměření byla jasná, jen jsem se trochu bál přijímaček, ale ty jsem úspěšně zvládl. Jsem rád, že jsem přešel z gymplu na střední. Učit se, co mě nebaví je podle mě ta nehorší věc na světě.

Jaký druh/styl focení tě nejvíce baví a proč?

Mám rád focení aut. Auta jsou skvělý, akční a nikdy člověk neví, co ho s nimi čeká. Mám hodně rád focení reportáží. Jít na nějakou demonstraci a fotit tuhle nevyzpytatelnou akci, na které se může stát cokoliv je opravdu zajímavé! Celkově, doslova miluji akční focení, já se vyhýbám těm nudným a nezáživným pracím.

Plánuješ se tímto živit i v budoucnu?

Já bych rád fotil sám na sebe. Ovšem, v tomhle zaměstnání je ideální kombinovat. Tohle je trochu svobodné povolání, co si člověk udělá, to má. Když má člověk nějaké zakázky a k tomu si fotit na sebe, myslím, že by to nebyl zas takový problém ,,utáhnout“ ten svůj život. Zatím jsem nepřemýšlel nad tím, že bych si založil firmu. Jak žiju teď, mě osobně baví, nafotím fotky a pošlu je do nějaké firmy a dostanu zaplacenu.

Jak jsou podle tebe fotky prospěšné v obyčejném životě?

Fotky jsou neskutečná část každého života. Když si představíte, že si budete číst zprávy na internetu, co vás nejdřív zaujme? No přece fotka. Nebo když prodáváte auto, člověk nejdřív vidí fotku. Mnoho lidí chodí do kadeřnictví s fotkami různých celebrit, že chtějí účes jako ony. Bez fotografií nejsou reklamy, obrázky, různé potisky… Představte si svět, bez fotek. Jeden moudrý člověk kdys řekl, že fotka je jediný způsob, jak zastavit čas.

Děláš tento obor i mimo školu? Např. fotíš do nějakého časopisu apod.?

Mě tenhle obor opravdu baví, hodně mladých lidí dělá školu, která je nenaplňuje a já si myslím, že je to špatně. Už v roce 2020 jsem začal občas fotit pro časopis ,,Auto Tip klassik“. Na rozmezí tohoto a minulého roku se to začalo, jak se říká, rozjíždět. Každý měsíc mám vlastní článek ve zmíněném časopisu, což je skvělé. Kdyby mě to nebavilo, tak bych se tomu opravdu nevěnoval.

Co je na fotografování nejnáročnější?

Je toho hodně, jak po fyzické, tak i psychické stránce. Například fyzickou stránku si člověk odbyde na tom focení, pak i u upravování fotek, a má klid. Možná ho pak bolí záda, když nefotí zvířata… To by bylo možná horší. Já jsem kdysi fotil tři ročníky tenisového turnaje. Tam to bylo opravdu extrémní, protože se to odehrávalo v létě, a být ve třicetistupňových vedrech s foťákem na rozpáleném kurtě, bylo opravdu náročné. A ta psychická stránka je možná náročnější, než ta fyzická. Jste například na nějaké akci osm hodin a nezastavíte se. Pořád přemýšlíte, jaké světlo je nejlepší, jaký úhel je pro tu fotku dobrý, jaké nastavení použijete a hlavně nad kreativitou. A to je opravdu náročné.  Když jsem na focení, tak tu únavu necítím, jsem ve své kreativní zóně. Ovšem, jak přijdu domů, musím si jít lehnout aspoň na hodinu, a až potom jdu editovat.

Máš i nějaké jiné koníčky?

Já toho moc upřímně nemám. Hraju občas na kytaru, ale to focení je pro mě opravdu hlavní. Nejsem ten typ, co bez fotoaparátu nevyleze z domova. Kdysi jsem to tak měl, ale časem jsem si řekl, když jsem například šel na procházku s rodiči, že si chci trochu odpočinout.

Co tvá rodina a přátele říkají na tvou tvorbu a tvé plány do budoucna?

Já mám štěstí v tom, že mě rodina podporuje. Jsou opravdu rádi, že mě to baví. Možná by jim nevadilo, kdybych zůstal na gymplu a pokračoval na vysokou, ale to neznamená, že ji nepůjdu po střední škole studovat. Moji přátelé to moc neřeší, občas si s nimi o tom promluvím, ale raději svůj obor řeším s rodinou.

Jaká je tvá životní filozofie?

Na to je strašně složitý odpovědět v 15 letech. Já jsem docela krátce na téhle zemi, a ještě jsem toho tolik nezažil. Myslím, že by člověk měl dělat to, co ho baví!

Máš něco, co bys chtěl sdělit čtenářům a posluchačům? Dělejte co vás baví, a když vás něco baví, zdokonalujte se v tom. A riskujte! Risk je zisk!

Pokud Vás zajímá tvorba Filipa Ehrenbergra, můžete ho sledovat na Instagramu: @filip_ehrenberger

Instagram Bee Cast: @beecast_

Co tě přivedlo k povolání kosmetičky?

Hodně mi k tomu pomohl sport, který dělám. Tak od čtyř let, co jsem začala s gymnastikou, mě mamka musela začít malovat a já jsem se cítila hezky, najednou jsem začala vypadat jinak než normálně. Samozřejmě, když přišla puberta, tak jsem začala řešit pleť, jestli na ní nemám náhodou černé tečny, které mě bavily vymačkávat. Bylo to takové uklidňující.

Chtěla jsi někdy studovat jiný obor?

Já jsem prvně studovala úplně něco jiného. Nejdříve jsem byla na ekonomické škole, protože jsem z deváté třídy na základní škole opravdu nevěděla co dělat. Po nějaké době jsem zjistila, že mě to opravdu nebaví a přihlásila jsem se na kosmetičku, ke které mě to táhlo už nějaký ten čas. 

Je pro tebe důležité chodit na kosmetické práce?

Vlastně ano. Baví mě, že člověk po té kosmetice vypadá jinak. Jeho pleť vypadá svěží, odpočatě, a hlavně po celé té práci se hezky s těmi lidmi povídá. Jsou uklidnění, zrelaxováni a jsou rádi, že se jim někdo věnoval a pomohl jim.

Věnuješ se tomuto oboru i mimo školu?

Ano věnuji. Doma si postupně zakládám svůj salón. Dělám nehty, kosmetiku. Jedna paní, která pracuje na mé škole jako hospodářka, mi pomohla sehnat veškeré produkty apod. Nikde jinde jsem zatím tento obor, než mimo školu nedělala, ale já mám takovou vizi, že to chci dělat sama na sebe. Kvůli tomu si zakládám postupně svůj salón. Je to sice riziko, ale já se držím toho, že je to pořád lepší, než pracovat pod někým.

Jaké jsou pro tebe klady a zápory být v tomto oboru?

Klad je to, že lidem pomáhám zlepšit mu pleť, nebo stav nehtů apod. Ovšem, největší zápor může být to, že ten klient ti nemusí zaplatit za tu práci, kterou mu poskytneš. Můžete zákaznici například upravit a nabarvit obočí, a potom vám sdělí, že je s tím nespokojená, a tak to nemusí zaplatit. Také se může stát, že někoho můžete pořezat, když se dělá pedikúra, potom je ale pochopitelné, že zákazník nechce zaplatit. To je hold riziko povolání.

Ovlivnil tě někdo, při volbě tohoto povolání?

Že by mě někdo úplně ovlivnil, to se říct nedá. Spíš mě lidi podporovali, hlavně moje rodina. Když jsem domů přišla s tím, že chci skončit s ekonomickou školou, tak jediný, kdo byl v mé rodině trochu proti, byl děda. Ale postupem času mu došlo, že neměl být proti, když teď vidí, že mě ten obor baví. Největší pozitivní reakci jsem měla od babičky s mamkou. Obě se moc těšili, že budou dostávat všemožné kosmetické práce a zadarmo.

Čeho chceš v životě dosáhnout?

Chtěla bych určitě mít svůj vlastní salón. Také jsem si říkala, že by bylo hezké mít v průběhu let řetězec těch salónů. Nejen na kosmetiku, ale aby v tom bylo zahrnuto i fitness, relaxační centrum, masáže apod. Mít prostě nějakou tu síť, kde si i lidé zasportují, protože sama jsem sportovec a mám k tomu pohybu opravdu blízko.

Co tě vlastně na kosmetickém oboru nejvíc baví?

Asi to bude znít divně, ale baví mě vymačkávat černé komedony neboli černé tečny. Pro mě je to takové uklidňující. A co tak vím, nejsem v tom sama, mnoho spolužaček mají stejný názor. Člověk je až nadšený z toho, že k němu přijde někdo, kdo má úplně začerněný obličej a ty mu ho pak vyčistíš. Já osobně z toho pak mám dobrý pocit. Další věc, co mě baví, je manikúra s líčením, a i depilace.

Sleduješ trendy v kosmetice? Jaké jsou?

Snažím se sledovat, co se zrovna ve světě pohybuje. Abych pravdu řekla, nemyslím si, že jsou nějaké určité trendy. Co se týče manikúry a pedikúry, člověk nos,í co se mu líbí. V kosmetice se zrovna začalo propagovat například ultrazvukové špachtle na čištění, které si člověk může pořídit i domů. Také se hodně rozšířila laminace řas a obočí. To si holky nechávají vyčesat obočí anebo si natočí řasy. To se dělá, když si nechtějí nalepit umělé řasy, má to vlastně podobný efekt a je to mnohem zdravější.

Kde se všude dá s tímto oborem uplatnit?

V každém kosmetické salónu. Když vycházíš z téhle školy, měla bys umět manikúru, pedikúru, líčení, také masáže obličeje, nohou i rukou. Člověk se může uplatnit u filmu, nebo v divadle, co se týče vizážistky.

Co studuješ za školu?

Studuji COPTH obor kosmetické služby. Abych pravdu řekla, jsem na téhle škole spokojená. Samozřejmě tam byli nějaké věci, které se mi nelíbily. Například, když nám odešla češtinářka, skoro vůbec se to neřešilo. To byl opravdu průšvih, protože jsem maturitní ročník a nikdo nás neučil. Každopádně, naštěstí to dobře dopadlo. Nicméně, co se týče praxí, tak ty jsou samozřejmě nejlepší, od nich si toho odnáším mnoho. Vlastně všechno, co jsem se naučila, tak od mistrové. Ale nic bych na té škole neměnila, opravdu se mi tam líbí.

Když už jsme u školy, jak probíhá výuka v oboru kosmetičky?

V prváku začínáme tím nejlehčím a to manikúrou, další dva roky se zabíráme kosmetikou jako jsou například masáže apod. Ve třetím ročníku děláme pedikúrou, kterou opravdu nemám ráda. Nicméně až po pedikúře se jde na líčení, tam se člověk v podstatě konečně vyřádí. Také tam máme mnoho teorie, která je plná teorie, nebo třeba chemie, která je hodně důležitá.

Máš nějaké jiné koníčky?

Sport. Odmalička sportuji. Můj největší koníček je moderní gymnastika, které se věnuji už od čtyř let. Také jsem se začala věnovat trénování dětí. Jinak sport mě hodně baví. Sama se teď hlásím na fakultu tělovýchovy a sportu. Chci mít nejvyšší licenci trenéřiny, abych mohla odjet i do zahraničí.

Co tvá rodina a přátelé říkají na tvé plány do budoucna?

Oni mě v tom podporují. Mamka mi pořídila lehátko, různé přístroje na kosmetiku apod. Můj děda má vizi, že mi udělá salón, kvůli kterému by i předělal barák, jen abych ho mohla mít.

Jaká je tvá životní filozofie?

Jdi si zatím co chceš dělat a nenech se ovlivňovat cizíma. Dělej, co tě baví a řiď se svým srdcem, tak jak ty to chceš.

Máš něco, co bys chtěla sdělit čtenářům?

Jděte si za tím, co chcete dělat. Pokud někdo chce dělat kosmetičku, tak to určitě zkuste, protože je to hezký obor. Myslím, že i určitě užitečný.

Pokud Vás zajímá tvorba Terezy Kolenaté, můžete ji sledovat na Instagramu: @terka_kolenata

Instagram Bee Cast: @beecast_

Jak si se k tomuto řemeslu dostal?

Začalo to docela v brzkém věku. Mohl jsem si vybrat jít ve šlépějích své mámy, což znamenalo zkusit ekonomickou školu, anebo zkusit jít po stopách svého bráchy a to jít na kadeřníka. Nicméně jsem první rok zkusil jít na ekonomku, nebyl jsem v tom nejhorší, měl jsem dobré známky, ale zjistil jsem, že mě to nebaví! Došlo mi, že mám v tom povolání raději svobodu a proto jsem se rozhodl, že přestoupím na kadeřníka.

Stříhání vlasů, barvení, upravování… Není tohle spíše ženská práce? Nepatří kosmetická práce spíše ženám?

Myslím si, že určitě patří, ale i nepatří zároveň. Například, my chlapi jsme barvoslepí, nevidíme tak široké spektrum barev jako ženy, takže občas najít rozdíl mezi červenou a vínovou je solidní problém. Každopádně, my muži víme, co se líbí jiným chlapům, nebo máme větší smysl pro detail.

Když nepočítáme školu, věnuješ se tomuto oboru i nějak jinak?

Určitě. Stříhám a barvím rodinu, blízké, kamarády apod. Zařídil jsem si stáž ve VOGUE, tam jsem mohl česat modelky, dostat se do backstage, díky tomu jsem mohl nahlédnout do toho, jak takové akce fungují. Dostal jsem se i na Fashion Week, tam jsem viděl, že tenhle obor není tak snadný, jak si hodně lidí myslí. Všechno tohle zrealizovat je opravdu šílené.

Jaké jsou klady a zápory v tomto oboru?

Nejdřív bych začal pozitivně. Určitě v sobě probudíte nějakého kreativního ducha. Víte, jak využít všemožné pomůcky, jak vylepšit účes, nebojíte se experimentovat. A to negativní je to, že vám to hodně rychle otevře oči. Ze začátku jsem si myslel, že půjdeme okamžitě stříhat, barvit a dělat jiné šílenosti, ale hned od první hodiny v prvním ročníku na škole zjistíte, že jenom natáčíte vlasy na umělých hlavách. Ta zajímavá část začne až v druhém ročníku.

Kteří ze zákazníků jsou náročnější? Muži nebo ženy?

Myslím si, že určitě ženy. Ovšem, když přijdou pánové, kteří vědí co, chtějí, tak umí být stejně nároční, jako ženy. Každopádně u ženského pohlaví je asi nejhorší to, že chtějí všechno hned. Abych vysvětlil, co tím myslím. Před pandemií bylo v módě mít bílé vlasy. Jenže bílá barva není pro ten vlas přirozená, prostě neexistuje. Většinou se na takové změně pracuje dva roky. Ale vysvětlovat nějakým zákaznicím, že ze dne na den nezměníte své tmavé vlasy na bílé, tak je to opravdu náročné.

Sleduješ nové hity, metody stříhání apod.? Nebo se držíš klasiky?

Můj Instagram je plný samého stříhání, takže určitě sleduji trendy. Nicméně, je doba, kdy se nedá pořádně učit co je zrovna v módě, jednou jsou to devadesátky, pak zase první republika… Ale snažím se držet toho, co právě letí.

Jakou část u upravování vlasů nemáš rád?

Účesy jakéhokoliv druhu. Když mě někdo požádá o copánek, tak se mi začne klepat ruka a s hrůzou ho tedy upletu. Je to paradox, já vím. Kadeřnicina je převážně o účesech, ale já je prostě nemám rád. Raději se postavím jiným výzvám, jako jsou složité střihy.

Je lepší si otevřít vlastní salón, anebo v nějakém začít pracovat a postupně se vypracovávat na vysněnou pozici?

Asi jenom blázen by si otevřel salón hned po škole. Člověk nemá tolik zkušeností, neumí si vést účetnictví a hlavně na začátku toho všeho nemá finance. Před třiceti lety to bylo jiné, mnoho lidí by si ho hned otevřelo, ale to byla jiná doba. Dnes je riziko, že když si otevřete salón, tak můžete lehce zkrachovat. Je lepší pár let být někde zaměstnán, nabírat zkušenosti a teprve potom začít s projektem. Abych pravdu řekl, ty zkušenosti jsou opravdu důležité. Ve třetím ročníku jsem zjistil, že neumím ani pořádně umýt hlavu. Je důležité znát ty produkty a metodu toho mytí. A takových maličkostí si všimnete jenom, když víte, že se to stále učíte. Když si otevřete vlastní salón, lidé spoléhají na to, že všechny prostředky a procedury znáte, a vy na to vlastně spoléháte taky. Takže, raději budu nejdřív u někoho pracovat, abych se všechno ,,doučil“ a až časem, bych začal podnikat sám.

Kam by ses chtěl v životě dostat?

Určitě bych chtěl mít vlastní salón. Jenže to není tak jednoduché, poslední dobou se s kadeřnictvími roztrhl pytel. Ale i s tímhle předpokladem bych do toho šel, chci mít svojí klientelu apod.

Myslíš, že komunikace se zákazníky je důležitá?

Určitě na 200%. Ať už kdokoliv dělá cokoliv, jak barvení, nebo stříhání, pořád to závisí na té domluvě. Já jsem zrovna člověk, co se zeptá klidně stokrát, aby byl ten člověk s těmi vlasy spokojený. Ta komunikace je možná ze všeho nejdůležitější, víc než celé stříhání. Člověk by měl být v tomhle pokorný a empatický. Musí umět naslouchat. Občas se divím, co všechno se od lidí dozvím.

Stalo se ti někdy, že byl nějaký klient s tvojí prací nespokojený?

Stalo se mi to s jednou slečnou. Ta měla tmavé vlasy a přišla s prosbou, že je chce mít blond. Jak hodně lidí ví, tak pokud si kupujete barvu z drogerie, tak to nejde snadno odbarvit. Ptal jsem se slečny, zda byla barvená a ona mi odpověděla, že ne. No, nicméně, skončilo to tak, že měla kdysi barvené vlasy z drogérie a zjistila, že aby dostáhla blond vlasů, bude to na delší trvání. To se jí samo sebou nelíbilo a utekla. Tohle je přesně ten důvod, proč je komunikace se zákazníky důležitá… A taky proč zrovna nemáte lhát svému kadeřníkovi!

Dostal jsi se někdy do stavu, že jsi se chtěl ,,vykašlat“ na tento obor?

Tenhle stav přišel hned, co mi otevřel oči první ročník na škole. Chtěl jsem stříhat, barvit, tvořit, ale to nebylo možné. Taky jeden z důvodů, proč jsem chtěl s tímhle seknout bylo to, že jsem nebyl zrovna své mistrové oblíbenec. Každý den se na mě křičelo a bylo toho hrozně moc. Jenže, časem mi došlo, že to se mnou mysleli dobře, snažili se ze mě dostat to nejlepší, jednu dobu toho na mě bylo opravdu hodně. Nevěděl jsem, zda se nemám náhodou vrátit na tu ekonomku, ale nakonec jsem si řekl, že to musím vydržet, protože začátky jsou vždy těžké. A vyplatilo se to.

Co tvá rodina a přátele říkají na tvé plány do budoucna?

Já si myslím, že má rodina a přátelé jsou spokojeni už teď. Nechat se ostříhat kdykoliv je potřeba… No, kdo by to nechtěl? Moje máma a celkově, celá rodina mě hrozně podporují. Nikdo na mě netlačil, nikomu nevadilo, že chci studovat odborné učiliště. Prostě mi řekli, ať dělám, co mě baví.

Co si myslíš o dnešním stylu účesů?

Je jich spousta špatných, ale i spousta dobrých. Je to stvořeno tím, že máme takovou tu svobodu a volnost. Každý si může nosit co chce, může vypadat jak chce. Jsem rád, že je v tom nějaká rozmanitost. Zrovna teď se zase obnovil účes mullet alias ,, na Jágra“. Já tomu říkám: ,,V předu party a vzadu byznys.“

Věříš v osud? Jaká je tvá životní filozofie?

Na osud nevěřím. A jaká je moje životní filozofie? Bez práce nejsou koláče. Už se to říká od mládí a je to tak. Málo kdo je schopný hned po škole pracovat a očekávají, že jim všechno spadne do klína. To tak nefunguje.

Máš něco, co bys chtěl sdělit čtenářům?

Zkoušejte cokoliv. Když nevíte co dělat, tak něco zkuste! Nebojte se najít to, co vás může začít bavit!

Pokud Vás zajímá tvorba Honzy Bareše, můžete ho sledovat na Instagramu: @honza_bares_

Instagram Bee Cast: @beecast_

Jak jsi se dostal k hudbě?

Jako malý jsem poslouchal hudbu se svou sestrou.  Byly to různé televizní stanice jako MTV, Očko a podobně. Tam jsem nejspíš poprvé slyšel rap jako je Eminem, 50 Cent či jiné interprety. Došlo mi, že se mi ten žánr líbí a začal jsem ho více poslouchat.

Proč zrovna hudba?

Vždycky jsem chtěl být slavný. Chtěl jsem být v showbyznysu třeba jako herec nebo zpěvák, bylo mi to v podstatě jedno, prostě jsem se chtěl vždy proslavit. Zkoušel jsem všechno možné, začal jsem zpívat ve sboru. Hudba je něco, co vás může ale i nemusí proslavit. Já každopádně tvořím hudbu, protože mě to baví.

Jaký druh hudby skládáš a jakou nejraději posloucháš?

Vytvářím rap a hip-hop. To mě vždycky bavilo, jak vytvářet, tak i poslouchat. Chtěl jsem tenhle styl hudby tvořit po svým, jak se mi to líbilo nebo jak to cítím. Rap a hip-hop ale není to jediné co poslouchám. Doslova jsem multižánrový posluchač. Dokážu si poslechnout jazz, blues, rock, metal, ale sem tam si pustím i klasiku od Mozarta. Rád si poslechnu cokoliv.

Máš raději české písně, anebo preferuješ zahraniční?

K české rapové scéně jsem se poprvé dostal, když mi bylo třináct let a nebyl jsem z toho tak, jak se říká odvařený, jako když jsem poprvé slyšel v deseti letech Eminema. Chvilku jsem českou hudbu poslouchal, ale vždy jsem se vrátil zpátky k zahraniční tvorbě. Je sice pravda, že publikuji české písničky, ale přiznám se, že jsem ze začátku zkoušel psát anglické texty. Já si myslím, že umím anglicky, ale v této době si netroufnu rapovat cizím jazykem. Myslím, že bych byl během chvíle terčem posměchu.

Vydávat hudbu chce hodně odvahy. Bál jsi se ohlasů, když jsi vydal svoji první píseň?

Hrozně jsem se bál, jak bude okolí reagovat. Taky jsem se sám sebe ptal, zda se to dá vůbec poslouchat. A tak jsem se jednoho dne rozhodnul, že to zveřejním a stalo se. Nejdřív jsem dal svou první skladbu na aplikaci SoundCloud, tam jsem se dočkal prvních pozitivních ohlasů, a až potom jsem ji pustil kamarádům. Určitě nejupřímnější zpětnou odezvu dostanete od přátel. Já si osobně jejich názor beru víc k srdci, než od nějakého ,,hatera“ za klávesnicí, který by mi to nedokázal říct do očí.

Myslíš, že máš šanci být slavným raperem?

Mám v sobě trochu egoistického sebevědomí, se kterým si myslím, že bych mohl být slavný. Ovšem mám taky druhou stránku, která mi říká: ,,Hele, a co kdyby to fakt nevyšlo?‘‘. Člověk moc neovlivní, zda se to bude lidem líbit anebo ne. Taky neovlivním, zda se stanu slavným.

Jaká část vytváření písničky, tě baví nejvíc?

Obecně asi ta atmosféra. Když už jsem ve studiu a nahrávám to se svým kamarádem, který mi ty skladby poté upravuje, tak se do toho vždy zaposlouchám a užívám si celou tu situaci. Jak všechno do sebe postupně zapadá a vytváří se písnička, která se mi postupně začne líbit. Co naopak nesnáším, je vymýšlení názvu. Nikdy nevím, jak mám tu píseň pojmenovat a hodně často se stane, že název vymyslím až ve studiu.

Co tě motivuje k práci?

Motivuje mě už jen samotné skládání textů. Dokážu napsat text prakticky kdekoliv, v práci, v tramvaji… prostě kde mě chytne slina. Chci svou tvorbu posouvat dál a nebojím se toho. Motivují mě ohlasy na internetu, jako jsou lajky a pozitivní komentáře.

Pracuješ sám, nebo ti v tom někdo pomáhá?

Když jsem s tím začal, tak jsem pracoval sám. Ovšem teď na to sám rozhodně nejsem, tím bych chtěl tady poděkovat Víťovi Dernerovi, který mi pomáhá mixovat a dolaďovat skladby. Díky němu můžu tyhle věci uskutečňovat. On má vlastní domácí studio a učí se být zvukař, takže pro něj je tohle všechno, dá se říct, praxe. Nedávno jsem se ale spojil s dalším kamarádem Petrem Civínem, který mi poskytuje svoje beaty, takže jemu jsem také vděčný.

Už jsi zažil nějaké negativní ohlasy na tvou tvorbu? Jaké třeba?

Zatím jsem žádný obrovský ,,hate“ nezažil. Nikdo mi zatím neřekl, že je to fakt odpad, ať mu to už nikdy nepouštím. Zažil jsem spíš takovou tu konstruktivní kritiku, že bych mohl někde něco změnit, poupravit zvuk, či slova. Tyhle komentáře člověka posouvají dál, ať chce nebo ne.

Věnuješ se oboru, který je nevyzpytatelný. Máš nějaký jiný plán, kdyby tento náhodou nevyšel?

Kdyby mi tenhle sen náhodou nevyšel, tak bych si chtěl otevřít obchod s oblečením. Něco, kde pořád bude moje tvorba. Hlavně, móda pro jakékoliv umělce není cizí, je to jejich druh prezentace a zrovna rapeři jsou s módou opravdu hodně spjatí. Ale abych pravdu řekl, stejně doufám, že mi vyjde spíš ta hudba.

Kam by ses chtěl dostat v životě?

Chtěl bych se v životě dostat do toho bodu, že budu moct zajistit svoji rodinu. Nemuset, například v padesáti každé ráno vstávat a řešit, že budu muset jít do práce na dvanáctihodinovou směnu. Chtěl bych žít spokojeně. Ovšem, pokud budu muset, tak jsem ochotný pracovat i do devadesáti. Je možné, že se to i stane, když se podívám, co se v našem státě odehrává.

Co tvá rodina a přátelé říkají na tvoji tvorbu a tvé plány?

Kamarádům se má hudba líbí a podporují ji. Doma jsem ji poprvé pouštěl ségře a té se to taky líbilo. Celkem jsem se bál, co mi na mou tvorbu řekne máma, jelikož v mé hudbě jsou sprostá slova a hlavně je to jiný žánr, než ona poslouchá. Její prvotní reakce byla, když to slyšela, že jsem slavný. To jsem ji samo sebou ihned vyvrátil. Poté mi sdělila, že se jí ta hudba líbí a já jsem byl spokojený.

Co si myslíš o dnešní hudbě? Je lepší, nebo horší než kdysi?

Doba jde dopředu a s ní i hudba. Tak to je, tak to i bude, to člověk prostě nezastaví. Podle mě dobrá hudba skončila v roce 2015. Teď je to všechno přeplácaný, například rap má už tolik nesmyslných žánrů, anebo občas nevidíš rozdíl mezi rapem a popem. Hudba je v dnešní době spíše komerční záležitost a může ji prakticky dělat každý, i ten co neumí zpívat. Stačí se přihlásit do nějaké televizní pěvecké soutěže a najednou jste všude po internetu.

Věříš v osud? Jaká je tvoje životní filozofie?

Docela věřím v osud. Moje filozofie je jasná a to, že se nemáme zaseknout na jednom bodě. Jakmile se člověk zasekne na jednom bodě a přemýšlí o tom, jak to bylo lepší v minulosti… Kašli na minulost! Minulost je něco, co člověka brzdí. Pro mě minulost je nemoc, něco, co tě užírá a drží tě na jednom místě.

Máš něco, co bys chtěl sdělit čtenářům?

Buďte real! Přestaňte o sobě tak lhát na sociálních sítích. Shoďte ze sebe tu masku a přestaňte všude o sobě psát ty lži. Buďte k sobě upřímní. Jste osobnost, nejste jenom fotka na Instagramu, buďte prosím takový, jací jste.

Pokud Vás zajímá tvorba Ondřeje Bárty, můžete ho sledovat na Instagramu: @b4rtyz_

Anebo si ho poslechněte na YouTube: bARTyz_king

Instagram Víta Derner: @vderny_____

Instagram Petra Civína: @gangsta.pete

Instagram Bee Cast: @beecast_

Proč zrovna móda?

Protože mě to baví! Už od čtrnácti-patnácti let jsem sledoval oblečení, a líbilo se mi, jak někteří lidi mají opravdu styl. Já jsem chtěl být taky takový, abych měl svůj vlastní styl. Chtěl jsem se lišit, v každý době je dobrý se lišit.

Kdy ti došlo, že zrovna ty chceš být módním návrhářem?

Když jsem zkusil svojí první mikinu. Tu jsem vlastně ani nešil já, pomáhala mi s ní máma, která se šitím živí. Říkal jsem jí, co všechno na té mikině chci, aby mi to přišila a potom jsem si řekl, že je to vlastně super, vytvářet z něčeho koupeného něco úplně jiného.

Jak nazýváš svůj styl?

Výstřední streetwear. Například, nejsou to jen obyčejný kalhoty, prostě to jsou to kalhoty, na kterých musí něco být. Nejsou to holý modely, nejsou jenom barvený, je na nich i pár přidaných prvků, jako třeba kousíčky látky. Pokaždé něco jiného, co mě zrovna napadne.

Máš také jiné koníčky, než je šití oblečení?

Asi ani ne, ve volným čase odpočívám anebo vytvářím něco nového. Moje práce je můj koníček, můj koníček je moje práce.

Na Instagram hodně často přidáváš fotky se svých bot. Nejsou náhodou boty tvůj koníček?

Je tomu tak. Chtěl bych z tohoto koníčka udělat svoji práci. Boty mají pro mě úplně jiný význam, než oblečení, obojí se v něčem liší. Ovšem zároveň je obojí v něčem super.

Myslíš, že tvé modely mají šanci v tomhle nevyzpytatelném světe uspět?

Určitě jo. Vždycky se najde někdo, komu se bude líbit to co dělám. Je mnohem lepší něco koupit za vyšší částku, něco originálního, co nikde jinde neuvidíš, než chodit cpát peníze mnohem častěji do Fast Fashion a kupovat nekvalitní věci.

Co tě motivuje k práci?

Hudba, kamarádi a zpětná vazba. Všechno to jde ruku v ruce. Když je dobrá hudba, podávám dobrý výkony, a dobrý výkony podávají dobrý ohlasy.

Měl nějaký člověk na tvou tvorbu a rozhodnutí zásadní vliv?

Asi určitě, někdo se někým vždycky nechá inspirovat. Taky ve správnou chvíli, na správným místě můžeš potkat člověka, co ti řekne: ,,Jo, to můžeš dělat, můžeš v tom být dobrý.“ A ty, když si toho člověka ceníš, tak ho poslechneš, zkusíš to, a ve finále se v tom pak najdeš.

Co si myslíš o dnešním stylu oblékání? Je lepší, nebo horší než kdysi?

Někdo má styl a někdo, to co vidí, kupuje. Určitě je mnohem víc značek, které určují, co je trend, jenom kvůli tomu, že si oni s tím dají tu největší práci.

Co vytváříš nejraději?

Záleží, jak to zrovna cítím, když chci dělat boty, tak dělám boty, nekoukám na nic ostatního. To samý u kalhot nebo u bundy. Co mě opravdu nebaví, jsou opravy. Ty lidi, kteří chtějí něco opravit, ty si toho vždycky navymýšlej. Na jednu stranu, často pomůžu někomu, kdo má opravdu rád, nějaký svůj kousek, ale nedělám to rád.

Pracuješ jako krejčí pro Národní divadlo. Pomáhá ti tato práce nějak rozvinout tvé ambice?

Ambice úplně ne. Když jsem tam nastupoval, věděl jsem, že tam neskončím. Chtěl jsem se tam jenom ohřát, nabrat nějaké zkušenosti a po nějaké době jít dál. Teď tam pracuju tři roky a doufám, že za rok, nebo za dva bych mohl být už ve své dílně.

Kam by ses chtěl dostat v životě?

Mít vlastní dílnu. Chtěl bych, aby to byl menší obchůdek s ateliérem a dílnou, kam lidi přijdou rádi. Určitě by bylo hrozně super mít vlastní přehlídku, ale k tomu se vážou strašný nervy. Vymýšlíš ji přes půl roku a dát ty všechny modely dohromady, aby to běželo jak švýcarský hodinky, na to potřebuješ sakra plán. Rozhodně si to chci zkusit! Udělat pár modelů i za předpokladu, kdyby ta přehlídka měla trvat deset minut.

Máš nějaký jiný plán, kdyby tenhle sen náhodou nevyšel?

Nemám. Mám v plánu dělat jen to, co mě baví.

Mnoho mladých lidí studovalo obor, kterému se nakonec nevěnují, jak je to u tebe? Jakou jsi studoval školu a líbilo se ti tam?

Na škole se mi líbilo, vzpomínám na ni jen v dobrém. Studoval jsem obor krejčí na Novovysočanské v Praze 9, takže se tedy držím svého vystudovaného oboru. Mnoho mých kamarádů nedělají ten obor, co vystudovalo. Já si to upřímně neumím přestavit, nevědět, co chci dělat, nebo co mě baví. Mladá generace má v oblibě každý víkend se válet v lihu. Oni si na to zvyknou, a pak už jim je jedno, že dělají práci, která je vůbec nenaplňuje, jen čekají na pátek, aby se mohly zase znovu opít.

Už jsi zažil nějaké negativní ohlasy na tvou tvorbu?

Jasně, že jsem je zažil, to k tomu patří. Někdy si z toho něco vezmu, někdy ty lidi nevnímám, protože záleží, jaký ty lidi mají na to názor. Když přijde někdo s konstruktivní kritikou, tak není problém si to vyslechnout, zareagovat, a hlavně poděkovat za jeho názor, protože tě tohle taky posouvá dál. Jednou mi kamarád řekl, že se mu opravdu nelíbí můj styl. To se mě opravdu dotklo, ale pochopil jsem, že to není jeho šálek čaje. Ovšem, potom to oblečení, které se mu tak moc nelíbilo, jsem přestal vyrábět.

Peníze a sláva, tohle na tebe pravděpodobně čeká, kdybys uspěl. Je to opravdu hlavní důvod, proč děláš, to co děláš?

To asi ne. Jasně, že jsou peníze podstatný, ale jen když dostáváš nějaký adekvátní peníze, a děláš co tě baví. Nemusíš se stresovat s každou korunou a žiješ docela šťastný život.

Co tvá rodina a přátelé říkají na tvá plány do budoucna?

Podporují mě. Některý myšlenky se jim líbí, s některýma si dokážeme promluvit o tom, že mi dají svůj, což mě určitě v něčem posouvá. Rozmyslím si potom, zda co chci je opravdu splnitelný. Celkově jde o zpětnou vazbu.

Věříš v osud? Jaká je tvoje životní filozofie?

Bez práce nejsou koláče. Nikomu nic nespadne do klína jen tak. Všemu musíš něco obětovat, aby ti to ve finále taky něco dalo.

Máš něco, co bys chtěl sdělit čtenářům?

Jelikož je to můj první rozhovor, tak jsem z toho trochu vystresovaný. Doufám, že jsem vás moc nenudil.

Pokud Vás zaujala tvorba Lukáše Tůmy, můžete ho sledovat na jeho Instagramu: @lukas.tuma.7